Na výletě na chvíli zapomenete na válku

„Tohle je naprostý opak války," říkaly maminky dětí po cestě do Pulčínských skal. Hlavní je podle nich pocit bezpečí, alespoň chvilkový oddech od neustálého sledování zpráv a strachování se o blízké. Celodenní výlet zpříjemnil čas všem. Potkali se tu Češi i Ukrajinci, což je jeden z hlavních integračních cílů Diakonie Vsetín.

Lezení po skalách, smažák i ochutnávku ukrajinské kuchyně, vodu ze studánky, luční kvítí do vázy, pískání na stéblo trávy či debaty o podobnostech a odlišnostech českého a ukrajinského jazyka si v sobotu užili všichni. „Je moc fajn trávit společně čas, kdy není potřeba nic zásadního řešit. Máme možnost blíže se poznat a vyčistit si hlavu. Jako sociální pracovníky nás těší vidět smějící se děti i jejich rodiče. To jsou zážitky, které nám dodávají sílu k další práci," shrnula po akci Míša Daňová ze vsetínské Diakonie.

K hlavním výzvám, které teď aktuálně pomáhají pracovníci Diakonie Vsetín lidem z Ukrajiny řešit, patří především orientovat se na trhu práce a shánět zaměstnání. Větší množství lidí také řeší problémy s bydlením po přijetí Lex Ukrajina 5 a snížení dávek uprchlíkům. Dětem pak pomáhají se školní přípravou a doučováním. 

Na otázku, zda se lidé z Ukrajiny chtějí vrátit domů, nebo chtějí spíše zůstat v Česku, odpovídá Katerina, matka dvou dětí, osm a deset let, že by se ráda vrátila do rodného Záporoží. Kvůli válce se prozatím ale neodváží. Když popisuje útěk v říjnu 2022, třese se jí hlas a do očí se jí derou slzy. Katarina v současnosti pracuje v domově pro seniory Diakonie Vsetín a na výlet šla rovnou z noční směny.

„Na konci srpna se vydám s dětmi za manželem do Lvova. Neviděli jsme se rok a půl. Cesta tam je ale pro mě stresující. Rakety a drony zabíjejí i tam. Je to loterie. Nikdy nevíte, komu, kdy a kde se to stane,“ popisuje své budoucí plány.

Někteří lidé zůstávají nerozhodnutí. Čekají, jak se věci vyvinou. Kyril je anesteziolog z Berďanska, snaží se teď udělat zkoušky, aby mohl pracovat v českých nemocnicích. Zatím ještě neví, jak pro něj věci dopadnou. Priorita je možnost uplatnit se na zdravotnickém pracovním trhu.

Olha z Charkova má už jasno, zůstane v Česku, kde jí vyhovuje kultura i mentalita. Na to, jak se jí daří integrovat, má jednoznačnou odpověď. „Mám tu jednu skvělou kamarádku. Potkali jsme se v práci. Když jsem jela na Ukrajinu, zalívala mi kytky. Když ona jela na dovolenou, krmila jsem jí morčata. Jedna dobrá kamarádka je lepší než deset špatných,“ vysvětluje svůj přístup usměvavá maminka šestiletého kluka, kterého vzala na výlet.

A dále popisuje, jak se půlroku po začátku totální invaze nemohla ani zasmát: „Pomáhala jsem, jak se dalo, posílala peníze, neustále sledovala zprávy z domu. Člověk je jako mrtvý. To se ale nedá vydržet pořád. Život jde dál, dítě roste… Do Česka jsem přijela, abych žila. Dneska jsem už schopná se i zasmát, i když válka neskončila. Mrtví zůstat nemůžete.“

Humanitární středisko Diakonie ČCE ve spolupráci s dalšími diakonickými středisky, jako je právě například středisko ve Vsetíně, a za podpory německé Katastrophenhilfe zajišťuje sociálně aktivizační služby, podporu při hledání zaměstnání, psychosociální pomoc, pomoc rodinám s dětmi, dětská centra, výuku češtiny a další integrační aktivity.

„S větším odstupem od vypuknutí ruské invaze na Ukrajinu se pomalu lidé, kteří sem z Ukrajiny přišli, dostávají do další fáze pobytu v České republice, kde klíčovou roli sehrává jejich možnosti a schopnosti integrace. Právě s tím bychom jim teď v Diakonii chtěli pomoci. Společné výlety a další neformální aktivity, jako byl tento výlet do Pulčínských skal, velmi dobře doplňují další aktivity, které v Diakonii lidem z Ukrajiny nabízíme, jako jsou kurzy češtiny nebo mateřská a dětská centra,“ říká Jana Marková, koordinátorka projektů pro Ukrajinu z Humanitárního střediska Diakonie ČCE.

Její slova doplňuje terénní asistentka pro ukrajinské rodiny, Marie Slováčková, která během výletu mluví o tom, že na začátku byla práce s uprchlíky velmi intenzivní. Dnes už jsou lidé z Ukrajiny, ať už plánují se vrátit nebo zůstat, na život v Česku zvyklejší a chtějí především více žít. „Nechtějí jen sedět doma. Chtějí navazovat kontakty, a to i s námi Čechy. Přála bych si abychom pochopili, že jsou stejní jako my a je důležité jim věnovat čas,“ uzavírá společný výlet Marie.